Bydlení činčil

Protože na těchto stránkách pojednávám o činčilách chovaných jako domácí mazlíčci v bytě, vynechám popis standardizovaných klecových systémů, používaných ve velkochovech.

Na začátek chci říct, že činčily rozhodně není dobré držet v akváriu či teráriu. Ve skleněných nádobách se totiž drží vlhkost, špatný vzduch a je tam vyšší teplota; ani jedno z toho nepůsobí na zdraví činčily příliš dobře. Proti tomuto pravidlu můžeme vidět mnoho prohřešků v různých zverimexech (jeden z důvodů, proč bych nikdy nedala svoji činčilu do obchodu se zvířaty). Činčily mají žít v kleci, protože je to vzdušný příbytek. Mnozí šikovní kutilové si vyrobili speciální skříňo-klece. Pokud je aspoň jedna stěna drátěná a uvnitř je dobrý vzduch a odpovídající podmínky (viz dále), nelze proti tomu nic namítat. Nekutilové jsou totiž odkázání na koupi ne zrovna levné klece pro ptáky nebo speciální klece pro činčily (kvůli rozměrům schválně nepíšu klece pro křečky, morčata či králíky).

Klec

A tady jsme u těch rozměrů: Klec pro činčilu by měla být dostatečně velká a vysoká (což klece pro morčata, křečky či králíky nejsou), rozměry by se měly pohybovat minimálně 100(d) x 50(š) x 50(v) cm. Je zajímavé, že literatura doporučuje klece nízké, prý aby činčila nespadla… Hmm… Já osobně doporučuji klece vyšší, protože činčily rády skáčou a jsou to vůbec velmi pohyblivá zvířátka, které v omezeném prostoru dost trpí. Činčila sice nešplhá, ale má-li klec výškově členěnou, s oblibou skáče mezi jednotlivými patry a k odpočinku volí vždy horní patra klece. Klec má být vybavená různě vysoko připevněnými policemi, různými klacky či kmeny, popřípadě trubkami (nejlépe kameninovými) a minimálně jedním domkem nebo jiným podobným úkrytem (jeho velikost pro jednu činčilu by měla být nejméně 25 x 25 x 20 cm. Pokud vlastníte více činčil, minimální rozměry klece mají být úměrně větší, aspoň 200(d) x 100(š) x 50(v) cm. Zároveň je třeba vnitřek klece zorganizovat tak, aby se zvířátka mohla před sebou ukrýt, pokud se zrovna "hádají". Vhodné pak je vložit do klece ještě jeden domek.

Mříže mohou být od sebe trochu dál (klece pro velké ptáky či papoušky jsou pak docela vhodné). Pokud však plánujete mláďata, vězte, že činčilí drobotina se umí už první den svého života velice krásně mřížemi protáhnout a šmejdit vně klece. Je pak otázka, zda se dokážou včas dostat zpět k mámě… Situaci vyřeší pletivo s oky maximálně 15mm x 15mm, kterým se klec obalí. Lepší je pletivo pozinkované než to, které je obalené umělou hmotou (mívá zelenou barvu); tu totiž činčily rády okusují. Stejně tak je dobré volit klec s "holými" mřížemi.

Naše činčily žijí v párech v klecích původně určených pro větší ptáky. Jejich rozměry jsou přibližně 75(d) x 40(š) x 100(v) cm a mají dost hluboké dno z umělé hmoty. V každé kleci jsou dvě rohové police ve tvaru "L", spodní na úrovni dvířek, horní kus pod stropem. Mezi nimi je větev na šplhání, přestože činčily většinou přeskakují z police na polici i bez ní. Protože činčily trousí doslova na každém kroku a trus pak vesele prohazují z poliček mřížemi ven na koberec, opatřili jsme police "ohrádkou", vyrobenou z hliníkových lišt, používaných v paneláku u spojů umakartového jádra. Významně to snížilo míru znečištění okolí klece. V každé kleci jsou dva domky; jeden na horní polici v rohu (tam činčily spávají), druhý dole na dně klece (tam pouze vyvedou samice mladé nebo se při potyčkách do něho občas schová činčila prchající před rozzlobeným partnerem). Celé klece jsou potažené pozinkovaným pletivem, aby mláďata neprolezla ven.

Protože relativně často jezdíme na delší dobu k mým rodičům, musíme činčily brát s sebou. Dlouho tam byly ubytovány v příliš malých klecích, až se manžel Petr rozhodl postavit jim krásné skříňo-klece, opět pro každý pár činčil jednu. Jejich rozměry jsou zhruba 120(d) x 60(š) x 90(v). Jsou jednoduché: dřevěné stěny, dno i strop, pouze přední stěna je tvořena dvěma rámy s pletivem, což jsou současně i dvoukřídlá dvířka. Police je jedna, opět ve tvaru "L", ze dna k ní vede silná větev. Domky jsou v každé skříni dva, jeden v rohu na polici, druhý dole na dně klece. Pokud by to mělo být místo trvalého pobytu činčil, udělali bychom více polic.

Kdysi na začátku mého "chovu" jsem měla činčily v klecích nehorázně malých; byly to klece pro morčata, vešel se do nich pouze domek a činčily mohly jen na něj a dolů. Dnes tyto klece slouží k přepravě činčil v autě, popřípadě jsou nouzovým řešením, když musím z jakéhokoli důvodu dát jednu činčilu dočasně pryč (například samce během říje samice, pokud chci zabránit oplodnění).

  

Dno a podestýlka

Poměrně důležitou součástí klece je její dno a podestýlka. První možností je udělat dno vyvýšené z pletiva, tedy rošt. Opět musí být oka pletiva velmi malá, aby činčila nepropadla nebo si tam nestrčila nožku. Pod roštěm má být "šuplík", kam padá trus a jiný činčilí odpad. Ten je vhodné vystlat hoblinami nebo ještě lépe "kočkolitem", aby se dobře vsákla činčilí moč. S činčilím trusem si hlavu lámat nemusíte. Rošt má jednu obrovskou výhodu: udržuje nečistoty odděleně od činčil, čímž brání rozšiřování infekcí. Podle mě je to výhoda především ve větších chovech. Kdo nemá rošt (který já osobně nemám ráda, protože mi připomíná velkochovy), musí podestýlku řešit jinak. Pak doporučuji pořídit si klec s hlubším dnem, aby toho propadávalo ven z klece co nejméně. Nyní vyvstává otázka, co dát na to dno, aby to nasáklo moč… Dají se použít hobliny, "kočkolit", jako podestýlka může sloužit i seno nebo sláma, papír. Musíte vyzkoušet materiál, který se bude nejlépe hodit vám i vaší činčile. Protože činčila pak po znečištěné podestýlce denně skáče, může to přispět k jejím zdravotním problémům. Ale ruku na srdce: kdo by nechal špinavou a smradlavou podestýlku v kleci příliš dlouho? Nebojím se, že by s pravidelnou výměnou podestýlky, činčile chované v bytě a vlastně v izolaci od jiných zvířat něco hrozilo.

Když jsem ještě měla činčily v menších klecích s nižším dnem, používala jsem hobliny. Chvíli. Činčila při poskakování vyházela ven z klece tak nehorázné množství hoblin, že jsem musela hledat jiné řešení. Zkoušela jsem i "kočkolit" - dopadlo to ještě hůř! Činčila se v něm totiž koupala a navíc ho požírala. Vzpomněla jsem si na klec s andulkou, kterou jsme doma kdysi měli a svitlo mi: začala jsem na dno klece dávat vrstvu novin. A problémy rázem ustaly. Činčila sice zpočátku trochu "četla", ale jen minimálně. Noviny nádherně vsákly veškerou moč a po pár dnech se stejně zastlaly senem. Noviny na dno klece používáme dodnes. Na spodek dáváme v několika vrstvách takové ty hladké a lesklé reklamní letáky, na ně zase dvě či tři vrstvy novin. Protože činčily rády "uklízí" a odhrnují noviny od krajů, vyrobili jsme z dřevěných latěk rám, kterým noviny "zašprajcujeme" o stěny. Je sice pravda, že činčily první noc trochu novin stejně potrhají, ale pak dají pokoj. Na novinách se za chvilku udělá vrstva sena. Když pak měníme podestýlku, stačí vše jednoduše zarolovat a vyhodit.

Životní prostředí

Takže klec bychom měli. Teď je otázka, kam ji postavit a hlavně, jaké životní prostředí činčile zajistit. Pokud chceme činčile zajistit co nejlepší životní podmínky, musíme si uvědomit, že tato zvířátka v přírodě žila vysoko v horách, kde se s nimi podnebí nemazlilo a teplem ani srážkami příliš neplýtvalo. Však díky tomu mají činčily tak výjimečnou srst! Samozřejmě dnešní činčily už žijí po mnoho generací v zajetí a jsou zvyklé na trochu jiné podmínky, než jejich divoce žijící předchůdci. Přesto však je třeba dodržovat základní principy: činčily mají radši chlad než teplo. Ideální teplotou je pro ně 10 - 15°C. To však asi v bytě těžko splníme, takže zde je druhé pravidlo: rozhodně by teplota prostředí činčil měla být nižší než 25°C. Důležitá je však i vlhkost vzduchu, která by neměla překročit 70 %. Pokud totiž budou činčily žít ve vyšších teplotách a při vyšší vlhkosti vzduchu, hrozí, že se přehřejí následkem čehož mohou zemřít! Pokud byste činčily postupně navykali na nízké teploty, mohou žít i v 0°C, budete-li udržovat nízkou vlhkost vzduchu a zabráníte průvanu. Neměly by však na mrazu být příliš dlouho.

Klec by neměla stát v místě, kde je průvan, ani tam, kam svítí přímé slunce nebo blízko radiátoru. To vše totiž činčilám vadí, zvlášť v případě, kdy se nemají kam schovat. Pro činčily je poměrně dobrým řešením byt s ústředním topením, protože to vysušuje vzduch; pokud samozřejmě není přetopeno.

Protože žijeme s činčilami v bytě 1+1, není mnoho možností, kam umístit naše dvě klece. Stojí proto v předsíni na sobě. V zimě je v předsíni chladněji (celkově nejsme příliš milovníci přetopeného bytu). Pokud necháme otevřené dveře do kuchyně i pokoje, je v ní i příjemně čerstvý vzduch bez průvanu. Mnohem větší problém máme v létě, když jsou venku vedra. Panelákový byt je rozpálený a okna, všechna otočená na stejnou stranu, nezajistí dostatečnou výměnu vzduchu. Situaci řešíme střídavě ventilátorem (tak, aby se před ním mohly činčily schovat), zatahováním žaluzií, věšením mokrých osušek na dveře a okna. V tropických vedrech jsme dávali vedle klecí zmraženou pet láhev s ledem…

Měli jsme trochu obavy, že bude činčilám v chodbě vadit neustálé chození okolo jejich klecí, ale zdá se, že nás buď naprosto ignorují nebo se naopak přijdou zvědavě podívat k mřížím, jestli jim něco neneseme na zub.

Běhání po bytě

Činčilu lze mít zavřenou po celý život v kleci; zvířátko si na to zvykne a pokud je klec dostatečně prostorná a vybavená různými policemi a šplhadly, může se tam do jisté míry i vydovádět. Většinou však ten, kdo si pořizuje činčilu, počítá už dopředu s tím, že ji aspoň občas nechá proběhnout po bytě, popřípadě po části bytu. Činčily jsou za tuto trochu svobody velmi vděčné a běhání po větší ploše, opatřené tolika zajímavými předměty, si náležitě vychutnávají. Nemyslím si, že bylo příliš nebezpečné činčilu pouštět; je třeba jen trochu přizpůsobit situaci a okolí její velké (a snad jediné) nectnosti: ohlodávání čehokoli a kdykoli. Vcelku máte dvě možnosti, pokud nechcete přijít o činčilu nebo o část vybavení bytu: buď odstraníte předměty, které nemají být zničené jejími zuby (elektrické kabely, koberečky, pokojové rostliny, dekorace na policích atd. atd.) nebo budete činčilu hlídat a v případě "nebezpečí" ji "odkšicnete". K tomu chci jen dodat, že činčila není natolik inteligentní, aby se naučila, že něco nesmí kousat. Odeženete ji posté od rohu skříně a ona tam za chvilku po sto prvé zase přijde hlodnout. S tím je třeba počítat a nemá smysl zkoušet činčilu nějak trestat.

Obvykle nehrozí nebezpečí, že by činčila někam zalezla a odmítala vylézt (což rádi dělají například křečci). Pokud to není přes den, kdy činčila více spí, nevydrží toto zvířátko zalezlé dlouho, na to je příliš zvědavé a aktivní (pokud se však ve škvíře nevzpříčilo a nevylézá proto, že mu to prostě nejde). Škvíry, kam by mohla činčila zalézt, můžete ucpat třeba novinami nebo kusy látky, prkýnky apod. Jen pozor! Některé činčily jsou vynalézavé a naučí se tyto zábrany vytahovat! Co se týče velikosti škvír, uvědomte si, že činčila sice vypadá robustní, ale velkou část jejího těla tvoří načechraná srst, zbytek tělíčka je docela útlý. Kam prostrčí činčila hlavu, tam se vleze celá

Nejvhodnější je pouštět činčily večer. V tuto dobu jsou přirozeně aktivní a také páníčkové na ně mají většinou nejvíc času. To, jak dlouho a jak často bude činčila po bytě běhat, záleží jen a jen na vás. Stejně tak záleží i na vás, zda ji budete brát ven; tady varuji před dvěma nepříjemnými věcmi: činčila může velmi snadno utéct (jistě jste si všimli, jak dokáže být rychlá a mrštná) a navíc venku vždy hrozí nebezpečí, že onemocní buď nějakou infekcí nebo následkem působení počasí (horko, vítr, vlhko…). Neumím si představit činčilu na vodítku, i když… i takové možná existují

Naše činčily běhají obden a to asi hodinu. Když ještě byly v malých klecích, běhaly denně. Vyhradili jsme jim předsíň, kde je starý nábytek (jeho rohy a hrany jsme oželeli). Z polic před vypuštěním těchto ničitelů musíme vše odstranit (činčily tam vyskočí). Do jisté míry jsme smířeni i s postupným zničením koberců. V elektrické zásuvce máme "špunt", aby se jim nepodařilo do dírek strčit zvědavé packy, jediný kousek drátu od telefonu máme hojně obalený izolepou (činčily ho samozřejmě objevily a ochutnávaly), smířili jsme se i s tím, že ve zdi jsou v omítce na mnoha místech vyhlodané díry (až se budeme stěhovat, musíme je zasádrovat…). Činčily pak necháváme bez dozoru, jen v situacích, kdy je hlodání už příliš hlučné a neúnavné, nebo když se pustí do dveří (to už člověk pozná podle zvuku), je jdeme "odkšicnout".

Návrat činčil do klece nám obvykle nedělá větší problémy; některé si do ní po vyběhání samy vlezou, jiné tam buď naženeme (už poznají, že je čas návratu do klece) nebo je odchytneme (což není velký problém). V předsíni nemáme žádná zákoutí, kam by mohly činčily zalézt a odkud bychom je nevylovili.

Pak jen stačí vzít smetáček a lopatku a zamést bobky a roznesený písek, utřít police a činčilkám dát v kleci něco na zub, ať mají radost a důvod k ochotnému návratu "domů" zase po příštím běhání.

  

Koupání v písku

V rámci této kapitoly je třeba ještě zmínit jednu důležitou věc: koupání činčil. Myslím tím, samozřejmě, koupání v písku. Je to taková činčilí potřeba i slast. Koupání v písku patří k nepostradatelné péči o srst, která je velmi hustá a aby plnila svoji prapůvodní funkci, tedy poskytla činčile ochranu před velmi nepříznivým podnebím v její domovině - v Andách, kde žijí činčily ve výšce 3000 m n. m. (a prý žily i výš) - musí být v perfektním stavu. Chlupy nesmí být slepené ani zplstnatělé, nesmí být mastné ani vlhké. O to se výborně postará písek odpovídající kvality. Koupání je pro činčily také určitým rituálem a údajně se tak také zbavují stresu, takže má pro ně velmi důležitou funkci jakési psychické očisty. Přiznám se, že nevím, co je to přesně za písek (tedy z jaké horniny), ale dnes není problém přijít do obchodu s chovatelskými potřebami a koupit "písek pro činčily". Ten pak lze použít bez další úpravy. Pokud já vím, existují u nás v obchodech dva druhy písku: stříbrný a bílý. Ten stříbrný například koupíte v krabici firmy Vitakraft, zdá se mi být hrubší a je dražší. Bohužel jedna moje činčila z něho měla záněty spojivek (skutečně jsem zjistila, že je to tímto konkrétním pískem), takže jsem přešla na druhý typ písku, bílý. Ten se prodává v sáčcích a je prašnější. Nicméně já jsem s ním spokojená (a činčily taky). Ale rozhodnutí je na vás, každému může vyhovovat něco jiného.

Písek se nasype v souvislé vrstvě do nějaké nádobky, jejíž velikost i tvar musí dovolit činčile se pořádně vyválet. Ideální je nádobka, která má zaoblené dolní hrany, například mísa, lavor apod. Bohužel tyto nádoby mají velkou nevýhodu: činčily se válí velmi energicky a hodně písku tak vyhážou ven. Pro člověka s fantazií a s aspoň trochu šikovnýma rukama však není problém koupelnu pro činčily vyrobit například z kanystru, krabice, nějaké roury apod. Stačí jim udělat dostatečně velký, nejlépe kulatý otvor jako vchod a opatřit ji víkem nebo jiným uzavíratelným otvorem, kterým se bude písek vyměňovat. Koupelnu lze dát činčile do klece (na dno) nebo na podlahu někde v bytě. Počítejte s tím, že i z dobře uzavřené koupelny trocha písku "unikne" - činčily ji vynesou na kožíšku.

Je dobré, aby měly činčily písek k dispozici co nejčastěji. Není třeba, aby k němu měly přístup neustále, bude lepší, když jim ho dáte tak na 15 minut a pak zase odeberete. Déle se činčily tejně nekoupou a předejdete tak zbytečnému znečištění písku trusem, močí či prachem. Nezapomeňte písek pravidelně vyměňovat; zametený písek ze země vždy vyhoďte a nevracejte ho zpět do činčilí koupelny! Ze znečištěného písku mohou činčily dostat zánět spojivek nebo infekci dýchacích cest.

  

Jak už jsem psala výše, ani nám se neosvědčila miska; příliš mnoho písku skončilo v jejím okolí. Krabice s klatým otvorem byla mnohem lepší. Činčilám však příliš chutnala. Naprosto ideální koupelnou je skleněné kulaté akvárium "starého" typu (viz obrázek). Činčily mají dost prostoru na válení, vynesou poměrně málo písku ven a ještě je můžeme krásně při koupání pozorovat a fotit či filmovat.

Fotky k článku: