Myška

Myška je krásná heterozygotní ebonka. Má téměř černý hřbet, grafitově šedé boky a kouřově šedé bříško. Po mámě Čičině zdědila velké uši a tvrdou hlavu, po tátovi Timečkovi klidnou povahu a chuť k jídlu.

Protože mi umřela Pucha a já nechtěla, aby Čičina zůstala sama, nechala jsem si ji a pojmenovala ji Mimi. Jenže pak se jí říkalo „Mimiško“ a nakonec „Myško". A jméno Myška jí už zůstalo. Ve skutečnosti by se měla jmenovat spíš „Myš“ nebo „Myšisko“, protože je po mamince opravdu veliká a ušatá. Jen její inteligenci po ní nezdědila, i když časem jsme u ní pozorovali jisté rysy Čičininy osobnosti, jako například svéhlavost a dominanci vůči jiným činčilám.

Dokuk ještě byla s mámou, pořídili jsme ženským chlapa - velvetka Kubu. Chvíli žil s oběma, po smrti Čičiny zůstal v kleci s Myškou a odchovali spolu spoustu krásných mláďat. Jenže po třech letech, v době, kdy do bytu přibyly další nové činčily, začala Myška Kubu napadat a bít. Zpočátku jsme doufali, že se to uklidní, ale situace se zhoršovala, chudák Kuba měl stále méně chlupů a více šrámů, takže jsme tento pár museli "rozvést". Myška zůstala něco přes rok sama, přestože párkrát k sobě Kubu pustila, mláďata z toho nebyla. Až v roce 2007 nastala změna, když jsme se rozhodli nechat si poraněné mládě Chippyho. Byly mu dva měsíce a my je zkusili v předsíni pustit dohromady. Chippy se hned začal k Myšce lísat, pištěl na ni "mláďatkovským" hláskem a ona ho kupodivu hned přijala za vlastního. Takže láska na první pohled :-)

Dnes tedy žije Myška s mladičkým Chippym a my čekáme na jejich první mláďátka.