Kuba

Drobný čiperný velvetek, kterého jsme koupili v lednu 2002 z velkochovu MVDr. Žaluda. Dodnes je to poměrně plachý činčilák, přestože se při troše šikovnosti nechá ukecat na pomuchlání na rukou. Je to charakteristický velvetek (správně black vevet), tedy činčilák se sametově černými zádíčky a boky, bílým bříškem a tmavými proužky na všech tlapkách. Podle slov jeho chovatelů je údajně tato plachost pro velvetky charakteristická.

Kubík byl zpočátku trochu smolař; našim činčilím ženským se moc nelíbil. Původně měl bydlet s Eliškou, ale ta ho hned první den velmi zle odmítla a ani další dny ho nechtěla pojmou za chotě. (Přestože jednou se během říje nechala ukecat na skok a byl z toho nádherný bílý činčilí chlapeček Bílej.) Kupodivu se ho tehdy ujaly Čičina s Myškou, tak se nastěhoval do klece k nim. Později, po smrti Čičiny, zůstal Kuba s Myškou, která ho měla tvrdě pod pantoflem a nezřídka byly slyšet i vidět domácí hádky. Vydrželi spolu asi tři roky, po příchodu dvou nových činčil se agresivita Myšky vystupňovala natolik, že jsme Kubu museli dát od ní pryč.

Situace se vyřešila tak, že se k němu nastěhovaly naše nové ženské, Fialka a Bára. Obě dvě si ho velmi opečovávaly, hlavně Bára se do něho zamilovala, a Kubíkovi začaly lepší časy. Bohužel holky se navzájem začaly bít, takže v současné době se u něho musejí střídat; vždy je s Kubou v kleci ta, která má mláďata.

Kuba je skutečný činčilí gentleman. Je stále trochu plachý, i když se to za těch pár let už zlepšilo. Hlavně je to ale vynikající otec. Svá mláďata nesmírně poctivě hlídá, jakmile si máma odskočí, hned je jde zahřívat a opečovávat, poctivě s nimi spinká v jednom klubíčku. Přes všechny ty peripetie na začátku je z něho velmi milý a klidný činčilák.